SQL – databázový jazyk, příkazy, syntaxe a použití.

Obecně

SQL – strukturovaný dotazovací jazyk. SQL je tzv. jazyk deklarativní. Zatímco u imperativních jazyků počítači vlastně říkáme krok po kroku, co má udělat, u jazyků deklarativních pouze říkáme co má být výsledkem a již nás nezajímá, jak tohoto výsledku počítač dosáhne. Díky tomu jsou databázové dotazy zjednodušeny na příkaz typu „Vrať mi 10 uživatelů s nejvyšším hodnocením“. Databáze takový dotaz pochopí, rozloží si ho na nějaké své instrukce a tak jej zpracuje. Nám poté opravdu vrátí výsledek, aniž bychom tušili, jak k němu došla.

Příkazy

SELECT

Základní použití

Příkaz SELECT slouží k získání dat z tabulky nebo pohledu v požadované podobě.

Získání všech řádků a sloupců z tabulky

SELECT * FROM Person.Contact

Vrací všechny všechny řádky a sloupce (*) z tabulky Person.Contact (Person je schéma do kterého tabulka Contact patří, je-li tabulka v jiném schématu než dbo, je třeba uvádět v jejím názvu toto schéma)

Získání všech řádků a vybraných sloupců z tabulky

SELECT FirstName, LastName FROM Person.Contact

Vrací všechny řádky z tabulky, ale jen zvolné sloupce

Aplikace filtru na vracené řádky

SELECT * FROM Person.Contact WHERE Title = ‚Mr.‘

Vrací pouze řádky, kde hodnota sloupce

Title je rovna řetězci ‚Mr.‘ Podmínky lze seskupovat logickými operátory (AND, OR, NOT)

SELECT * FROM Person.Contact WHERE Title = ‚Mr.‘ AND Suffix = ‚Jr.‘

Práce s řetězci v podmínce

Pokud potřebujeme použít zástupné symboly v řetězci, musíme použít klíčové slovo LIKE

SELECT * FROM Person.Contact WHERE Title NOT LIKE ‚M%‘

Dotaz vrací všechny řádky z dané tabulky, kde ve sloupci Title není (NOT) řetězec začínající písmenem M, které je následované 0-n libovolnými symboly.

• % – 0..n libolných symbolů
• _ – 1 libolný symbol
• [abc] – množina symbolů (aplikován 1x)
• [^abc] -všechny symboly, kromě určených (aplikován 1x)

SELECT * FROM Person.Contact WHERE ContactID < 10

Vrací řádky, kde je ContactID < 10

Podmínka na test hodnoty NULL

SELECT * FROM Sales.SalesOrderHeader WHERE CreditCardID IS NULL

Na hodnotu NULL se v podmínce musíme dotazovat klíčovým slovem IS

Modifikace dat

 Vkládání dat

INSERT INTO Sales.CreditCard VALUES (‚Maestro‘,’5464654654′,12,2009)

Do specifikované tabulky vložíme hodnoty uvedené za VALUES. Pořadí se bere ze schématu tabulky a jsou vynechány vypočítané sloupce a sloupce s IDENTITY.

INSERT INTO Sales.CreditCard (CardType, CardNumber) VALUES (‚Maestro‘,’5464654654′)

Možnost specifikovat pořadí sloupců a případně možnost některé vynechat.

Modifikace dat

UPDATE Sales.CreditCard SET CardNumber = ‚45646546‘ WHERE CardNumber = ‚45646547‘

Ve vybrané tabulce aktualizujeme záznamy splňující podmínku (pokud není podmínka, aktualizace se provede nad všemi záznamy!)

Odstranění dat

DELETE FROM Sales.CreditCard WHERE CardNumber = ‚45646547‘

Odstraníme záznamy splňující podmínku (není-li podmínka, vymažou se všechny záznamy)

Datové typy

Celá čísla

Pozn. pokud hledáte datový typ boolean (hodnoty true/false), tak k ukládání této hodnoty se zpravidla používá TINYINT (0/1).

Texty

Ostatní

PHP – dynamické stránky

Je skriptovací programovací jazyk, který vznikl v roce 1995 a jeho autorem je Rasmus Lerdorf. Používá se především k programování dynamických webových stránek, webových aplikací a propojení stránek s databází. PHP je nejrozšířenější skriptovací jazyk pro web. Typickým využitím PHP jsou např. formuláře, databáze uživatelů, eshopy, redakční systémy.

Skripty jsou prováděny na straně serveru a k uživateli je přenášen až jejich výsledek (narozdíl např. od Javascriptu). Syntaxe jazyka je inspirována několika programovacími jazyky (Perl, C, Java). PHP není závíslé na platformě a většinou lze kód přenášet mezi platforamami bez jakýchkoliv úprav.

Zdroj:itnetwork.cz

Vlastnosti PHP

• Jazyk PHP je dynamicky typovaný, tzn., že datový typ proměnné je vázán na hodnotu, nikoliv na proměnnou.
• Řetězce lze v PHP zapsat 2 různými způsoby, a to:
• uzavírat do uvozovek (při vyhodnocení se provede nahrazení proměnných uvnitř)
• uzavírat do apostrofů (nahrazuje se jen escape sekvence \‘).
• Pole jsou asociativní (ukládá se pár klíč – hodnota)

Výhody PHP 

• Rozsáhly soubor funkcí
• Podpora mnoha databázových systémů
• Multiplatformnost
• Podpora na hostingových službách
• Spousta kódů a projektů, které lze zdarma využít (phpBB, WordPress atd.)
• Svobodná licence

Nevýhody PHP

• Nekonzistentní pojmenování funkcí (strpos(), strchr(), ale str_replace(), str_pad().)
• Jazyk podporuje vyjímky, ale knihovna je používá jen zřídka
• Slabší podpora Unicode
• Ve standartní edici chybí ladící nástroj

Základy syntaxe

Celý kód musí být označen dvojící otazníku a menšítka.

<?php [PHP kód] ?>

Jednotlivé příkazy jsou odděleny středníkem .

<?

echo „První řádek“;

echo „Druhý řádek“;

?>

Komentáře mohou být v PHP jednořádkové nebo víceřádkové a používají se na ně znaky „//“ (dvě dopředná lomítka), „#“ (mřížka) a dvojice „/*“ a „*/.

<?

//komentář

?>

nebo

<?

#komentář

?>

nebo

<?

/*

komentář

komentář

komentář

*/

?>

Proměnné

Narozdíl od mnoha jiných jazyků se proměnné v PHP určují při přiřazení, což velice zkracuje a zjednodušuje kód, zároveň ale může být takový kód pro začátečníky matoucí a nepřehledný.

V průběhu kódu může proměnná měnit svůj typ (tzv. přetypování). Často se tak děje například výsledkem nějakého výpočtu.

Každá proměnná musí mít jednoznačný název. Ten v PHP začíná znakem dolaru($) a následuje (bez mezery) nějakým pojmenováním. První znak toho pojmenování musí být buď písmeno a-z nebo podtržítko. Nesmí to být číslo ani nic jiného. Názvy proměnných v PHP rozlišují mezi malými a velkými písmeny, takže pozor na to. Praxe bývá většinou taková, že se proměnné píší malými písmeny. V názvech proměnných můžete používat české znaky včetně diakritiky, běžně se to ale moc nedělá. Desetinná čísla se zadávají s tečkou, ne s čárkou. Řetězce se uzavírají do uvozovek nebo do apostrofů.

<?

//logický typ

$mam_malo_penez = TRUE;

//celočíselný typ

$plat = 10000;

//desetinné číslo

$disketa = 3.5;

//řetězec

$prohlaseni = „Právě se vracím z pražského hradu! …“;

echo $mam_malo_penez.“<BR>“;

echo $plat.“<BR>“;

echo $disketa.“<BR>“;

echo $prohlaseni.“<BR>“;

?>

Pole

V PHP je kromě základních datových typů k dispozici i datový typ pole. To je speciální struktura, která může v jedné proměnné obsahovat sadu hodnot. Pole má prvky a každý prvek má index(klíč) a hodnotu.

<?

$Jmena=array(„Petr“,“Karel“,“Lenka“,“Martin“);

?>

Každý prvek v poli má teď svoji hodnotu (např. „Petr“) a také svůj index (číslo podle pořadí). První prvek má index 0!

Někdy může ale být vhodnější rozlišit od sebe prvky pole řetězcem, čímž vznikne tzv. asociativní pole.

<?

$obyvatel = array (

„Praha“=>1000000,

„Ústí nad Labem“=>100000,

„Horní Lhota“ => 350,

);

?>

Jako index pro prvky teď neslouží vygenerovaná čísla, ale námi zvolený řetězec. Takové pole je v mnoha případech přehlednější a usnadňuje nám práci s ním.

Pole mohou být také vícerozměrné. Takové pole může mít na kterémkoliv svém prvku vložené další pole. Jako příklad je možné uvést šachovnici.

<?

$planets =
array(array(“Merkur”,0.39, 0.38),
array(“Venuše”,0.72, 0.95),
array(“Země”, 1.0, 0.53);

?>

Základní příkazy

ECHO

Echo uživateli vytiskne 1 nebo více řetězců.

Pomocí příkazu echo můžeme vkládat i HTML tagy.

<?

echo „Toto je jeden řetězec“;

?>

IF

Podmínky fungují v tom nejjednodušším případě tak, že nejprve je vyhodnocen určitý výraz. Je-li výraz pravdivý, provede se příkaz. PHP má pro podmínku klíčové slovo if.

<?

$pristup_odepren = TRUE;

if ($pristup_odepren) echo „Na tuto stránku se nemůžete dostat bez autorizace“;

?>

K podmínce je možné přidat ELSE větev, která se provede, pokud podmínka není splněna.

<?

$pristup_odepren = TRUE;

{

if ($pristup_odepren) echo „Na tuto stránku se nemůžete dostat bez autorizace“;

}

else {

echo „Vítejte na této stránce<BR>“;

}

?>

Známe ještě jednu formu příkazu if. Její rozšíření spočívá v tom, že zavádí klíčové slovo elseif a program tak může reagovat na několik podmínek za sebou.

<?

if ($browser==“Mozilla“) echo „Mozilla Firefox !!!“;

elseif ($browser==“Chrome“) echo „Google Chrome“;

elseif ($browser==“Explorer“) echo „Internet Explorer“;

else echo „Nepodařilo se zjistit Váš browser“;

?>

SWITCH

Často potřebujeme opakovaně vyhodnocovat stejný výraz a podle jeho hodnoty provést odpovídající akci ve skriptu. K tomu může sloužit příkaz if, nebo má PHP příkaz switch.

<?

switch ($browser)

{

case „Mozilla“:

echo „Výborně !!!“;

break;

case „Konqueror“:

echo „Dobře .“;

break;

case „Explorer“:

echo „;-(„;

break;

default:

echo „Nepodařilo se zjistit Váš browser“;

}

?>

WHILE

Cyklus s podmínkou na začátku testuje výraz a pokud výraz platí provádí příkaz nebo sadu příkazů. Odpovídající slovní vyjádření je: Zatímco platí výraz, proveď příkaz. V PHP se použije jazyková konstrukce while.

<?

$i=1;

while ($i<=10)

{

echo „Druhá mocnina čísla $i je: $i*$i“;

$i++;

}

?>

DO

Cyklus s podmínkou na konci funguje tak, že se nejprve minimálně jednou provede tělo cyklu a teprve potom se testuje podmínka. Česky bychom řekli: Proveď příkaz, dokud platí výraz.

<?

$i=0;

do

{

$i++;

echo „Druhá mocnina čísla $i je: $i*$i“;

}

while ($i<10);

?>

FOR

Narozdíl od smyčky s podmínku, kde není předem jisté kolikrát se daná smyčka bude opakovat, má smyčka s parametrem jinou filozofii. Většinou (ne však vždy) má takzvaný parametr smyčky, který určuje počet opakování celého cyklu.

<?

for ($i=1; $i<=10; $i++) echo „Druhá mocnina čísla $i je: $i*$i“;

?>

HTML

Co je HTML?

• Značkovací jazyk – používá se pro formátování textu a objektů (např. obrázků), které se zobrazují ve webových prohlížečích (obecně pro webové stránky).
• Otevřený standard vyvinutý W3C (World Wide Web Consortium).
• Statický jazyk – slouží pouze pro zobrazení.
  Naopak, mezi dynamické technologie patří JavaScript – běží v prohlížeči a PHP, ASP.NET – běží na serveru. Statické HTML je jejich výstupem.
• Jazyk rozhraní Webu.

Soubor s příponou *.html nebo *.htm.

Výhody HTML

• Je nenáročné – HTML soubory jsou velmi malé (prostý text). Proto se přenáší rychle po síti.
• Snadná syntaxe – má jednoduchou strukturu, lze jej snadno pochopit.
• Otevřený standard – HTML je velmi rozšířené. Funguje na všech platformách, ve všech webových prohlížečích a na všech webových serverech.

Nástroje pro HTML a CSS

Návrh

Zdrojový kód HTML dokumentu lze upravovat v libovolném textovém prohlížeči. Existují však nástroje pro úpravu, které nám zjednodušují práci a zpřehlední kód pomocí barevného odlišení a jiných prostředků.

Existují editory textové a grafické. Máme na výběr profesionální placené i bezplatné.

• Příklady textových editorů: Notepad++, PSPad, NetBeans.
• Příklady grafických editorů: Adobe Creative Suite Design Premium, Adobe DreamWaver, Flux (pro Mac OSX), Kompozer.

Pro grafické editory se používá zkratka WYSIWYG – What You See Is What You Get (co vidíš, to dostaneš).

Zobrazení

Pro zobrazení HTML dokumentů nám slouží webové prohlížeče. Mezi nejznámější patří např. Google Chrome, Mozilla Firefox, Microsoft Internet Explorer a Opera.

Základní syntaxe HTML

Syntaxe je velmi podobná jazyku XML.

HTML soubor je obyčejný text obalený tzv. tagy (značky), které jsou uzavřeny v ostrých závorkách.

Existují párové (mají počátek a konec) a nepárové – nemají uzavírací značku.

• Příklad párového tagu:
  <head> obsah hlavičky </head> (Hlavička HTML dokumentu.)
  Příklad nepárového tagu:
  <br> (Řádkový zlom.)

Atributy tagů nám umožňují určit prvkům vlastnosti, které jsou jiné než výchozí.

<tag atributa=“hodnota“> obsah prvku </tag>

Jedním ze základních principů HTML je uzavírání jednoho tagu do druhého. To provádíme následujícím způsobem (obalíme vnitřní tag):
<vnejsi><vnitrni> Obsah vnitřního </vnitrni></vnejsi>

Struktura HTML

Každý HTML dokument musí obsahovat:

• Doctype deklaraci – deklarace typu dokumentu (DTD)
• <html>
• <head> – hlavičku dokumentu – nezobrazuje se na stránce, obsahuje informace pro vyhledávače a prohlížeče jako např. titulek stránky, kódování, skripty, styly.

• <body> – tělo dokumentu, které obsahuje text, nadpisy, odkazy, formuláře, obrázky, seznamy, formátování textu, tabulky a další.

Výsledná základní struktura vypadá následovně:

<!DOCTYPE html>
<html>
<head>
<title>Titulek stránky</title>
</head>

<body>

<h1>Nadpis první úrovně</h1>
<p>Odstavec textu.</p>

</body>
</html>

Základní tagy

• Nadpisy (1. – 6. úroveň): <h1>Největší</h1> … <h6>Nejmenší</h6>
• Pro formátování textu: <b>tučné</b> <i>kurzíva</i>
• Odkaz: <a href=“URL“>Zobrazovaný text</a>
• Odstavec: <p>Obsah</p>
• Obrázek: <img src=“cesta k obrázku“ alt=“alternativní popisek“>
• Span: <span></span> (Obaluje část textu).

CSS

Kaskádové styly, Cascading Style Sheets je jazyk, který slouží k přidělování vlastností objektům webových stránek. Určujeme pomocí něj rozložení, barvy a písma. Umožňuje nám přizpůsobení různým rozměrům zobrazení (PC, mobilní zařízení).

Zjednodušuje nám údržbu stránek – umožňuje sdílení jednoho stylu více pro více podstránek. Díky tomu se jedna změna projeví na všech stránkách, které soubor načítají.

Stejně jako HTML je CSS standard vyvinutý organizací World Wide Web Consortium (W3C).

Je otevřený a podporován webovými prohlížeči na všech platformách.

Soubor má příponu *.css.

Propojení s HTML

Máme 3 možnosti použití HTML:

• Propojení se souborem *.css (umístíme do hlavičky):
  <link rel=“stylesheet“ href=“cesta k souboru“>

• Vlastnosti určíme konkrétnímu prvku pomocí atributy HTML tagu:
  <span style=“font-weight: bold;“>Tučný text</span>
• Nebo vložením CSS kódu do párového tagu <style>CSS styly</style> v hlavičce.

Syntaxe

Syntaxe CSS je velmi jednoduchá.

Příklad syntaxe:

h1 {color: blue; font-size: 12px;}

• „h1“ je tzv. selektor – vybíráme jím HTML prvek nebo třídu prvků, kterým chceme přidělit vlastnosti. V tomto případě vybíráme nadpis první úrovně.
• Následuje první složená závorka – začátek deklarací pro selektor. „{„
• V příkladu následují dvě deklarace oddělené středníkem.

• První určuje barvu nadpisu (color).
• Druhá určuje velikost písma (font-size).
• Jednotlivé deklarace se skládají z vlastnosti, následuje dvojtečka a hodnoty.

• Deklarace pro selektor jsou uzavřeny druhou složenou závorkou. „}“

Tvorba prezentace:

• Základním pojmem je snímek.
• Může obsahovat text, obrázky, animace, tabulky, grafy a hypertextové odkazy.
• Objekty jsou umístěny pozadí. Vzhled prezentace přizpůsobíme k účelu.

Panel karet

Jsou 2 způsoby výběru:

1. Můžeme použít prázdnou prezentaci, která se sama vytvoří při spuštění programu.
2. Pomocí Soubor > Nový vytvořit novou prezentaci podle šablony nebo motivu.

Motiv můžeme změnit na kartě: Návrh.

1. způsob tvorby prezentace
2. způsob tvorby prezentace výběrem již předdefinovaných šablon.

Zásady správného prezentování

Při prezentace je důležitý estetický a grafický vzhled, prezentace by měla být přitažlivá. K tomu je třeba, abyste každý snímek a objekty na snímku dobře rozvrhli.

1. Nepoužívat odrážkové seznamy, jen v nejnutnějších případech!
2. Pokud prezentace rozsáhlá a obsahuje více témat a je dobré udělat na 2 slide obsah
3. Používat hodně obrázků
4. Nepsat velké spousty textu, stačí klíčová slova, karty, obrázky
5. Volit kontrastní barvy pro písmo a pozadí
6. Psát dostatečně velkým písmem, aby šlo při prezentaci vidět
7. Psát podle pravidel českého pravopisu
8. Správně zvolit font, aby nenastal problém s háčky, či čárky
9. Používat co nejmíň animací, nejlépe žádné, max. nevýrazný přechod
10. Raději 30 slidů než 5 přeplněných
11. Mluvit nahlas a srozumitelně
12. Neodbíhat zbytečně od tématu a, když už, tak se k němu vrátit

Práce s textem, tabulkou, grafem a obrázky

Práce s textem:

S textem se dá pracovat pomocí klávesových zkratek nebo klasicky přes pravé tlačítko vybrat požadovanou operaci.

Text lze vkládat (CTRL+V), kopírovat (CTRL+C) nebo vyjímat (CTRL+X). Co se týče formátu textu, tak to se nejčastěji provádí přes pás karet nahoře v menu v záložce domů. Nejčastěji využívaný sektor pro úpravu písma, barvy, velikosti písma, podtržení, kurzívy, tloušťky nebo podbarvení je sektor Písmo (Font). Dále sektor Odstavec (Paragraph) ve kterém se vyskytují odrážkové seznamy, zarovnání textu, ohraničení, uspořádaný seznam apod.

Pokud bychom chtěli více upravovat text, tak k tomu nám slouží záložka Formát (Format), která nám vyskočí při kliknutí na daný text.

Záložka Formát

Práce s tabulkou:

Tvorba tabulky se provádí přes kartu Vložit (Insert) a v ní vlevo v záložce Tabulky (Tables).

Při kliknutí na záložku nám vyjede roletka s možnostmi a způsoby vytvoření.

Způsoby vytvoření:

1. Nejjednodušší způsob. Při přejetí přes čtvercová políčka viz: obr: tvorba tabulky si můžeme sami navolit počet řádků a sloupců. Při přejetí se nám oranžově ohraničují vybrané políčka a zároveň ji můžeme sledovat na pracovním snímku prezentace. Při odklepnutí se nám tabulka vytvoří.
2. Tlačítkem Vložit tabulku (Insert Table) na nás vyskočí dialogové okno s možnostmi navolení počtu řádků a sloupců.
3. Složitější způsob slouží pro ty, kteří nechtějí mít žádnou předdefinovanou formu tabulky ale svoji vlastní. K tomu slouží odkaz Navrhnout tabulku (Draw Table), kde se nám na ploše kurzor změní na tužku, se kterou můžeme kreslit.
4. Dále je tu způsob na sdílení nebo importování tabulky z aplikace MS Excel, která nám poskytne vizuální prostředí v Excelu.

Tvorba grafu:

Na kartě Vložení (Insert) vybereme objekt Graf (Chart). Zobrazí se dialogové okno, kde zvolíme typ grafu. Po vytvoření nového grafu se nám zobrazí nové okno MS Excel, kde můžeme upravit data, která se nám zobrazí v tabulce.

Pokliknutí na graf se na pásu karet zobrazí karty Návrh, Rozložení a Formát. Data můžeme kdykoliv znovu upravit kliknutím na Návrh > Upravit data.

Na kartě Návrh můžeme kromě úpravy dat změnit typ grafu, rozložení nebo styl.

Na kartě Rozložení měníme rozložení a zobrazení jednotlivých prvků grafu, jako jsou popisky os, legenda atd.

Na kartě Formát můžeme změnit ohraničení, výplň nebo textové efekty.

Tvorba grafu: zobrazení tabulky pro úpravu hodnot v grafu.

Práce s obrázky:

Obrázek můžeme stejně jako tabulku vložit různými způsoby:

1. Přetáhnout přímo soubor obrázku do snímku
2. Na kartě Vložení (Insert) vybereme Obrázek (Picture); Otevře se dialogové okno, kde najdeme umístění obrázku a potvrdíme

Po kliknutí na obrázek se na pásu karet zobrazí nová karta Formát (Format), na které můžeme měnit styl ohraničení obrázku, tvar, nebo můžeme obrázek oříznout. Obrázky můžeme libovolně otáčet, měnit jim pozici a velikost.

Tabulkové procesory jsou programy, které umožňují provádění automatických výpočtů v tabulkách na základě zadaných dat. Tabulky je možné použít k statistickým, matematickým, ekonomickým a jiným výpočtům. S údaji v tabulce je možné v řadě případů pracovat rovněž jako s databází a provádět třídění i výběr dat podle zadaných kritérií. Často používanou formou výstupu bývá vedle tabulky také graf.

Režimy práce

Základním pracovním režimem je režim Připraven, který je určen pro vstup hodnot. Jakmile začneme vkládat hodnoty z klávesnice, systém přechází do režimu Zadání. Pokud potřebujeme opravit chyby ve vstupních datech, můžeme využít režimu Úpravy.

Práce se sešitem, listem

Základním typem dokumentu při práci se systémem je sešit. Je to v podstatě soubor, se kterým se pracuje stejným způsobem jako s kterýmkoli jiným souborem pod WINDOWS. Sešit má své jméno a příponu .XLS(X), která je automaticky doplňována systémem. Sešit se otevírá do tzv. okna a je tvořen listy – v jednom sešitu jich může být až 255 (jejich počet je limitován pouze velikostí vnitřní paměti). Při otevření obsahuje sešit obvykle 16 listů pojmenovaných LIST1 až LIST16. Názvy listů se objevují na záložkách ve spodní části okna sešitu. Příslušný list se zobrazí do okna klepnutím na jeho záložku.
V rámci listu je k dispozici 16384 řádků a 256 sloupců. Sloupce jsou v záhlaví označovány pomocí písmen (A až Z a pokračují kombinací písmen AA až IV), řádky se označují pomocí čísel. Nejmenší možná oblast pro zápis dat je buňka – určená souřadnicemi označení listu, záhlaví sloupce a řádku. Pro toto označení se používá pojem odkaz, případně pojem adresa, který je běžně známý z ostatních tabulkových kalkulátorů. Do buněk tabulky zapisujeme údaje 3 typů:

1. textové konstanty,
2. číselné konstanty,
3. vzorce.

Několik řádků, sloupců, případně kombinace obou se označuje jako oblast. Např. odkaz A1:A10 znamená oblast 10 řádků v prvním sloupci.

 Zadávání dat, vzorců a funkcí

Vkládání a opravy dat

Buňku, do které chceme zadávat údaje, zvolíme za aktuální a začneme psát. Text, který zadáváme, vidíme jak v buňce, tak v editačním řádku. Vkládat data lze také tak, že po označení aktuální buňky, do které chceme zapisovat, klikneme myší na editační řádek. Jestliže chceme zrušit zadávání údajů, tj. ukončit psaní, aniž by se údaje vložily do buňky, stiskneme klávesu Esc.

Chceme-li řádně ukončit vkládání dat do buňky, stiskneme Enter.

Vkládání textu a čísla

Excel sám rozezná z obsahu buňky, zda jde o text nebo o číslo. Pouze v případě, že chceme zapsat číslo, které má být považováno za text (např. směrovací či telefonní číslo), musíme před ně napsat apostrof (např.‘455123). Zadaný údaj je vždy obsahem jediné buňky, i když jeho délka přesahuje šířku buňky. Pokud se do buňky nevejde text, buď přesahuje do buňky vedlejší, nebo je za ní skrytý. Podle toho, zda vedlejší buňka je či není prázdná. Příznakem toho, že se do buňky nevešlo číslo, je její vyplnění znakem #. Pokud nemáme buňku předem naformátovanou, tj. vkládáme data v tzv. všeobecném formátu, snaží se Excel číslo zobrazit. Zobrazí ho třeba zaokrouhlené nebo ve vědeckém formátu (zápis čísla 2000 ve vědeckém formátu je 2E+3).

Vkládání data

Pro datum není žádný zvláštní datový typ. Datum patří mezi čísla, je to vlastně jakési pořadové číslo. Datum musíme zadávat ve tvaru, který odpovídá nastavení formátu pro datum v systému Windows. Pokud datum zapíšeme špatně, Excel nepochopí, že jde o datum – číslo a považuje údaj za text.

Vkládání vzorců

Zápis vzorce do buňky začíná znakem ”=”. Vzorce sestavujeme z číselných či textových konstant, odkazů na buňky a úseky buněk a funkcí. Tyto prvky spojujeme obvyklými operátory: (+, -, *, /, ^, <>, <, >, <=, >=, =). Ke spojování řetězců slouží operátor &. Podobně jako v matematice používáme kulaté závorky. Příklady jednoduchých vzorců:

=A1+A2 součet obsahů buněk A1+A2

=suma(A1;A2) totéž pomocí funkce

=2*A1-A2 obsah buňky A1 se vynásobí 2 a odečte se obsah buňky A2

=2*(A1-A2) od A1 se odečte A2 a rozdíl se vynásobí 2

Jakmile ukončíme zápis vzorce, v buňce se objeví výsledná hodnota. Je-li buňka se vzorcem aktuální, pak vzorec vidíme v editačním řádku. Pokud vzorec vložený do buňky není správný, v buňce se místo výsledku objeví chybové hlášení (např. #DIV/0! – dělení nulou).

Použití tabulkových funkcí

Excel poskytuje 10 různých typů tabulkových funkcí: matematické/trigonometrické, vědecké, logické, textové, statistické, informační a vyhledávací, funkce pro datum a čas, pro databáze, finance. Obecný zápis funkce má tvar: název_funkce (argument1, argument2,……….argumentN). Co může být argumentem funkce, záleží na konkrétní funkci. Např. argumentem funkce MAX, která hledá maximální hodnotu, mohou být konstanty, adresy buněk nebo úseků, případně další funkce.

Absolutní a relativní adresy buněk

Každý vzorec může být pomocí povelů Kopíruj, Vyřízni, Přilep přenesen nebo zkopírován na libovolné jiné místo tabulky. Při standardním nastavení souřadnicového systému označuje Excel jednotlivé buňky jako A1, A56, K153 apod. Tento způsob značení se nazývá relativní adresa buňky.

Relativní adresa buňky zajišťuje pří kopírování vzorce, že se jeho nová adresa (souřadnice) relativně změní podle nového umístění vzorce. V praxi to znamená, že pokud např. zkopírujeme vzorec =A5+C5+6*(B5+D5), který je umístěn v buňce E5 do buňky E6, dostaneme relativně upravený vzorec =A6+C6+6*(B6+D6). Této funkce se využívá v případech, kdy je buď do několika řádků nebo sloupců potřeba umístit stejný vzorec. Vzorec z jedné buňky se prostě nakopíruje do dalších. Musí však jít o přesun pouze v jednom směru. Jinak dostaneme nekorektní výsledky.

Pravým opakem relativní adresy, kdy se vzorec složený z relativních adres při přesunu automaticky přizpůsobuje nové pozici, je absolutní adresa. Absolutní adresa zaručuje, že zkopírovaný nebo přenesený vzorec se bude stále odkazovat na stejné buňky. Typickým případem je použití konstant ve vzorci, které jsou stále na stejném místě tabulky. Pokud bychom použili ve vzorci pro práci s konstantami vzorec s buňkami s relativní adresou a zkopírovali na jiné místo tabulky, posunulo by se i místo, kde je očekávaná hodnota konstanty. Vzorec by pak nepočítal správně. Absolutní adresa je v označení buňky vyznačena znaky $, a výše uvedený vzorec z buňky E5 do kterékoli jiné buňky tabulky by byl zapsán následujícím zápisem: =$A$5+$C$5+6*($B$5+$D$5). Kromě relativních a absolutních odkazů existují ještě odkazy smíšené (např. $A1, A$1, LIST1!$C$24 apod.)

Tvorba a editace tabulky

Filtry

V Excelu můžeme pracovat s takzvanými filtry. Filtrem se rozumí podmínka, kterou je testován každý řádek. Vyhoví-li řádek podmínce, zůstane zobrazen. Pokud podmínce nevyhoví, je skryt. Filtr má velký význam u rozsáhlejších tabulek, kde se pracuje pouze s daty, které by měly vyhovovat určitým kritériím. Filtry lze i kombinovat. Potřebujeme-li například aby byly zobrazeny pouze záznamy, které vyhovují dvěma podmínkám najednou, lze nastavit dva i více filtrů zvlášť.

Formátování tabulky

Formátováním tabulky rozumíme sled úkonů, kterými dosáhneme takové grafické úpravy, aby tabulka byla co nejpřehlednější a poskytovala snadnou orientaci při čtení údajů. Excel nabízí celou řadu nástrojů pro zvýraznění důležitých údajů a zvýšení atraktivnosti tabulek. Formátování tedy znamená úpravu šířky sloupců, výšky řádků, nastavení způsobu zarovnávání obsahu buněk, volbu velikostí, fontů a stylů písma. K vytvoření opravdu působivého dokumentu lze použít i možnost volby různých typů čar a rámečků včetně barevného zvýraznění.

Formátovat lze před zadáním údajů – pak se vkládané údaje již zobrazují v požadovaném formátu, nebo kdykoli později (formát dat se mění).

Při kopírování buňky se kopíruje jak její obsah, tak i formát. Proto je vhodné části, které mají být kopírovány, nejprve zformátovat.

Tvorba a editace grafu

Grafy

Excel nabízí široké spektrum grafů a to od dvojrozměrných sloupcových přes pruhové, plošné, prstencové až po trojrozměrné kruhové, jehlanové, kuželové a další. Grafy jsou v Excelu přímo vázány na data v tabulkách. Jakákoliv pozdější změna dat v tabulce vyústí  změnu grafu. Protože se graf chová jako grafický objekt, lze manipulovat s jeho velikostí, libovolně jej přesouvat či vložit jej například do Wordu. Před samotným zhotovením grafu je nutné vytvořit tabulku, ze které bude graf čerpat. Poté se aktivuje průvodce grafem. V několika krocích jsme dotázáni na typ grafu, názvy os, popisky a podobně. U trojrozměrných grafů lze nastavit jejich polohu v prostoru. S tou lze později libovolně manipulovat a graf natáčet a rotovat dle aktuálních potřeb.

Vytváření grafů

Orientace ve velkém množství dat dělá problémy každému z nás. Graf je obrázek, který nám dopomůže lépe se orientovat v nepřehledné, třeba dobře připravené, tabulce. Graf slouží pro reprezentaci dat, pro které jsou rozbory v tabulce již nepostačující a proto není od věci tyto tabulky doplnit grafem. Graf je jakási analogová informace, která je oproti tabulce na první pohled srozumitelnější.

Průvodce nám pomáhá při výběru dat, umístění grafu v sešitě, výběru typu grafu a přidání potřebných popisků a legend. Námi vytvořený graf může být umístěn na listu s daty nebo na samostatném listu, nazvaný GRAF s pořadovým číslem grafu vytvořený v sešitě. Obrázek grafu má v sešitu vlastnosti plovoucího objektu. To znamená, že ho můžeme kdykoliv přesouvat, modifikovat a měnit jeho velikosti. Graf může mít celou škálu podob, většinou se jedná o dvourozměrné nebo třírozměrné grafy. Do grafů můžeme doplňovat trendy, chybové úsečky a klouzavé průměry.  Modifikace dat ve zdrojové tabulce se okamžitě promítne i do grafu.

Realizace grafu

Označíme data v tabulce, které chceme do grafu zanést, pomocí myši nebo klávesnice a spustíme proceduru průvodce grafem. To můžeme udělat několika způsoby:

• stiskem tlačítka ve standardním panelu nástrojů
• příkazem VLOŽENÍ | GRAFY
• klávesou F11

Po provedení prvních dvou příkazů se spustí Průvodce grafem, ve kterém se nám nabízí orientační představa vytvářeného grafu. Příkazem F11 se vytvoří graf, na samostatném listu, automaticky podle již předdefinovaného typu grafu.

Po spuštění průvodce se zobrazí první dialogové okno obsahující dvě karty.

„Standardní typy“ – První karta, ve které si můžeme vybrat graf ze čtrnácti základních typů grafů. Každý typ pod sebou zahrnuje i několik podtypů.

„Vlastní typy“ – Druhá karta, která má dvě podoby. Zde záleží jaké políčko je zaškrtnuté jestli „Předefinované“ nebo „Definované uživatelem“. Po stisku se nám zobrazí, jak bude námi definovaný graf vypadat.

Po stisku tlačítka Další, se zobrazí druhé dialogové okno „Zdrojová data grafu“ obsahující dvě karty.

„Oblast dat“ – Karta, která slouží k určení toho, zda datové řady tvoří řádky nebo sloupce. Oblast dat je možno upravit zápisem z klávesnice nebo vymezení myší.

„Řada“ – Na této kartě můžeme provést další úpravy v datových oblastí. Tuto kartu můžeme většinou přeskočit.

Po odeslání se nám otevře třetí dialogový panel „Možnosti grafu“, kde se určují další parametry grafu. Počet nabídkových karet na tomto panelu závisí na typu vybraného grafu, většinou jich bývá šest.

„Název“ – Sem se zapisuje název grafu a popisky jednotlivých os. Název grafu může být pouze jednořádkový.

„Osy“ – Zde určíme, jaké osy mají být vytvořeny. Osy hodnot mohou být dvě a osy kategorií se mohou vytvářet automaticky, kategorie, časová osa.

„Mřížky“ – Tady určíme, jaké příslušné mřížky mají být zobrazeny. Většinou postačí hlavní mřížka. Vzdálenosti čar v mřížce určíme dodatečně při formátování osy na kartě Měřítko.

„Legenda“ – Ta této kartě určíme, zda se má ke grafu připojit legenda, též klíč grafu, a kde má být u grafu umístěna.

„Popisky dat“ – Zde určíme, jestli se k bodům mají připojit hodnoty nebo popisky a to buď s číslem nebo procentuálně.

„Tabulka dat“ – Zde určujeme, jestli se má ke grafu připojit tabulka s daty a zda má obsahovat klíč (značky) použité v legendě.

Poslední, čtvrté, dialogové okno „Umístění grafu“ nám pomáhá při rozhodování o umístění. V tomto okně si můžeme vybrat, jestli chceme, aby graf byl umístěn na novém listu nebo jako objekt na list se zdrojovými daty.

Tvorba grafu pomocí Průvodce není nikterak složitá, obtížnost spočívá pouze ve správném výběru grafu pro specifikovaný problém a jeho grafické zpřehlednění.

Kontingenční tabulky a grafy

Kontingenční tabulka je speciální druh tabulky, která se vytváří ze zdrojových dat seznamu. Předností tabulky je poskytování různých pohledů na data a včetně jejich úprav. Můžeme interaktivně vytvářet různé modifikace kontingenční tabulky. Z dat tabulky také můžeme vytvářet grafy. Data do kontingenční tabulky můžeme použít ze seznamu, sloučené oblasti z různých sešitů a listů, data z již existující kontingenční tabulky nebo data z vnějších databázových souborů z jiných aplikací.

K vytvoření tabulky nám pomáhá Průvodce kontingenční tabulkou stávající se ze čtyřech dialogových panelů. Ještě než zadáme příkaz VLOŽENÍ | KONTINGENČNÍ TABULKA musíme umístit buňkový kurzor do oblasti prostoru databáze, ze které chceme tabulku vytvářet.

V prvním dialogovém okně označíme druh dat, ze kterých se bude tabulka vytvářet. Vybrat si můžeme z této nabídky:

• Seznam nebo databáze Microsoft Excel
• Externí zdroj dat
• Násobné oblasti sloučení
• Jiná kontingenční tabulka

Po odeslání tlačítka další se otevře v pořadí druhém panel, ve kterým se potvrdí nebo modifikuje zdrojová oblast.

Po odeslání se otevře třetí dialogové okno, které je klíčové pro koncepci kontingenční tabulky. Hlavními oblastmi tabulky jsou:

• Oblast stránek
• Oblast řádků
• Oblast sloupců
• Oblast dat

Oblast řádků a sloupců tvoří souřadnice tabulky a oblast dat je na jejím průsečíku. Oblast stránek tvoří třetí rozměr tabulky, který nám dopomáhá k listování tabulkou. První tři oblasti jsou identifikační, do kterých je možno myší přetahovat tlačítka z pravé strany dialogového okna průvodce. Názvy těchto tlačítek jsou názvy všech polí ze seznamu. Celkový počet řádků a sloupců tabulky je omezen velikostí listu sešitu. V poslední oblasti, oblasti dat, se zobrazuje výsledek souhrnné funkce. Excel nabízí devět funkcí: součet, počet hodnot, průměr, maximum, minimum, počet čísel, odhad směrodatné odchylky, směrodatná odchylka, odhad rozptylu a rozptyl. V oblasti dat se nemůže zobrazovat text. Pro čísla je implicitně nastaven součet a pro text počet hodnot.

Každá z těchto oblastí může mít, ale nemusí, více přetažených tlačítek nebo žádné. Vy jímkou je oblast dat, která musí mít alespoň jedno tlačítko pole.

Po nadefinování struktury kontingenční tabulky a klepnutí na tlačítko „Další“ se zobrazí poslední panel průvodce tabulkou, ve kterém už jen specifikujeme umístění a nastavení parametrů tabulky. S již vytvořenou tabulkou můžeme různě manipulovat a tím měnit pohledy na data. Modifikace tabulky se okamžitě projeví v upravení a přepočítání dat v ní.

Microsoft Word je textový procesor od firmy Microsoft, který je součástí kancelářskéh balíku Microsoft Office. Je nejrozšířenějším nástrojem pro tvorbu textů na profesionální úrovni je textový editor MS Word. Umožňuje nejen text vytvořit, zformátovat pomocí připravených či vytvořených stylů, doplnit grafickými objety, připravit k tisku, ale i vytisknout. Ve Wordu můžeme využít i objekty vytvořené v jiných aplikacích, například tabulky s Excelu, obrázky z Paint Brushe atd…

Tvorba dokumentu

Automaticky po spuštění Wordu je připraven k použití nový dokument. Jestliže již s Wordem pracuji a chci si vytvořit nový dokument, stačí klepnout na nabídku Soubor, zvolit položku Nový a v otevřeném okně zvolením Prázdný dokument (zbytečně zdlouhavý způsob). Dokument má jako svůj standardní název Nový Dokument aplikace Microsoft Word (1), pokud ho neuložím a nepojmenuji jinak.

Formátování

Formát písma Okno pro detailní nastavení formátu písma najdeme v panelu nástrojů Domů a tam na položce Písmo. Nachází se zde rychlá nabídka s funkcemi např.: Vzhled písma, velikost, barva textu, barva pozadí textu, proložení znaků, jejím prostřednictvím lze upravit mezery mezi znaky, řez a styl písma.
Formát odstavce Okno pro detailní nastavení formátu odstavce najdeme v panelu nástrojů Domů a tam na položce Odstavec. V okně jsou důležité položky Odsazení a mezery, kde zvolíme vzdálenost odstavce od krajů dokumentu, pomocí nabídky Zarovnání lze zvolit způsob zarovnání (vlevo, na střed…).  Dále je zde možná vytvořit Odrážky a Číslovaný seznam a Seřazení vybraného textu podle abecedy nebo data. Pomocí přepínačů lze přesně nastavit uvedenou vzdálenost z levé i pravé strany. V oblasti Mezery nadefinujete pomocí nabídek Před a Za, jaká bude mezera před a za odstavcem. Najdeme zde také Řádkování a výšku. Celkový hrubý náhled na nadefinovaný odstavec poskytuje pole Náhled ve spodní části okna.

Stylování

Styl je nástroj, který nám ušetří práci a čas při formátování textu. Styl je vlastně hotový formát, na který stačí kliknout, a odstavec se zformátuje podle formátu stylu.
MS Word umožňuje jednoduše změnit všechny styly. Microsoft předdefinoval nějaké styly, které se k sobě hodí a je možno provést kompletní změnu kliknutím na funkci Změnit styly (například změna písma, barevného schéma atd.)
Word nabízí mnoho druhů stylů, ale zároveň nám umožňuje vytvářet vlastní styly. Vlastní styl vytvoříme tak, že klikneme na symbol šipečky v pravém dolním rohu oddílu Styly.

Objekty

Při vložení obsahu jako objektu je vytvořeno dynamické propojení mezi vloženým obsahem a obsahem vytvořeným v jiné aplikaci sady Microsoft Office. Na rozdíl od vložení obsahu (například stisknutím kombinace kláves CTRL+V) můžete s obsahem vloženým jako propojený nebo vložený objekt pracovat v původním programu.
Jde-li o propojený objekt, je možné aktualizovat informace, pokud byl aktualizován zdrojový soubor. Propojená data jsou uložena ve zdrojovém souboru. Soubor aplikace Word nebo cílový soubor ukládá pouze informace o zdrojovém souboru a znázorňuje propojená data.
Jde-li o vložený objekt, nezmění se po úpravě zdrojového souboru této aplikace informace v souboru aplikace Word. Vložené objekty se stávají součástí souboru aplikace Word a po vložení již nejsou součástí zdrojového souboru.
Do dokumentu je možné také vkládat objekty, jako jsou Obrázky, Kliparty, Obrazce, Grafy a Tabulky. Jejich nabídku najdeme v nabídce Vložení na panelu nástrojů. Po vložení objektu a kliknutím na něj se vyvolá nabídka Formát, ve které je možné přiřadit styl vloženého objektu, ohraničení, obtékání, efekt nebo oříznutí.

Internet

Připojení

Provider – poskytovatel přístupu (přístup přes jeho servery, které jsou trvale připojeny k Internetu), poplatky podle typu připojení za poskytované služby.

Typy připojení:

1. telefonní linka (dial-up) – stejná linka s telefonem, pomalé – standardní rychlost, nutnost modemu, nízké pořizovací náklady
2. pevná linka – telefonní linka s trvalým připojením, vysoká rychlost, používá se u různých firem a institucí (vhodné pro sítě LAN)
3. bezdrátové a radiové připojení – přenos informací vzduchem, vysoké pořizovací a provozní náklady
4. další druhy připojení: přes zásuvku el. sítě, satelitní – přes PC DVB (Digital Video Broadcasting) kartu (pouze příjem dat)

Služby uživatelům sítě Internet

• komunikace – elektronická pošta (e-mail, konference, diskusní skupiny, chat,…)
• získávání informací
• poskytování informací
• další služby: vzdálené řízení počítače,…

World Wide Web –WWW

• World Wide Web (WWW) – hypertextová multimediální informační služba
• hypertext: text, ve kterém libovolná část (slovo, věta, obrázek,…) může sloužit jako odkaz (hypertextový link) na jiný dokument nebo na jiné místo v témže dokumentu, dokumenty mohou být fyzicky uloženy na různých počítačích v Internetu
• WWW klient (prohlížeč, browser) – program, který umožňuje procházet hypertextovou sítí dokumentů a zobrazovat je (Internet Explorer, Netscape Navigator, …)
• HTML – jazyk pro popis hypertextových dokumentů (HyperText Markup Language)
• s HTML dokumenty možno pracovat i v lokálním rozsahu bez připojení na Internet
• další internetové programovací jazyky (PHP, ASP – nutnost serveru, nelze pracovat lokálně)
• vyhledávací programy: vyhledávají informace v Internetu (Yahoo, Seznam, Atlas, Google,…)

Adresování:

IP adresy

• IP adresu musí mít povinně každé zařízení – počítač,…
• IP adresa: 4 čísla 0 až 255, oddělené tečkami (př. 147.32.170.30), jednotlivé části adresy jsou přidělovány centrálně (adresa musí být unikátní)

Doménová jména

• služba DNS (Domain Name Service), může určité IP adrese přiřadit jednu, nebo více tzv. doménových adres (adresu, kterou zadáváme do prohlížeče místo IP adresy). Před uskutečněním spojení se DNS adresa převede pomocí DNS serveru na IP adresu, se kterou již může TCP/IP pracovat.

Dělení domén podle řádů:

URL (Uniform Resource Locator)

• identifikátor dokumentů
• jméno služby + jméno počítače s dokumentem + označení dokumentu v rámci počítače
• např. http://www.cesnet.cz/html/cz/basic.html

Protokoly

• http: (HyperText Transfer Protocol) – je název protokolu pro prohlížení www-stránek
• ftp: (File Transfer Protocol) nabízí rychlejší a pohodlnější přenos souborů přes Internet
• smtp: – protokol pro odesílání elektronické pošty
• pop3: – protokol pro příjem elektronické pošty (na serveru se zpráva po doručení smaže)
• imap: protokol pro příjem elektronické pošty (na serveru se zpráva po doručení uchová)

Historie

Hlavní příčiny vzniku internetu:

1. Snaha uživatelů sdílet navzájem své počítače a data.
2. USA, problém komunikace mezi jednotlivými stanovišti armády a civilní správy v případě sovětského jaderného útoku, 1957 vzniká speciální vládní agentura nazvaná ARPA. S první myšlenkou sítě přišel v roce 1966 Bob Taylor. Na jejím základě se začala budovat vojenská síť ARPANET, pojmenována po agentuře, která ji financovala. Do roku 1989 bylo více než 100 000 připojených počítačů. Internet, následník sítě ARPANET, neuvěřitelně rychle narostl do rozměrů, které známe dnes. S postupem času se k němu totiž připojovaly i celé státy, pokud byly schopny vyhovět podmínkám přípustného využití.

Sítě

Význam sítí

• přenos dat a přístup k nim
• komunikace mezi uživateli
• sdílení programů a dat
• sdílení technických prostředků (tiskárny, disky, modemy, vzdálené počítače,…)

Typy sítí

Podle rozsáhlosti:

• LAN (Local Area Network) – omezená oblast (budova, podnik)
• WAN (Wide Area Network) – Internet, …
• MAN (Metropolitan Area Network) – městská datová síť, spojení několika LANů ve městě

Podle hierarchie (vztahu mezi počítači):

• Klient-server: server – výkonný řídící počítač; klient – stanice (využívá služby serveru)

Server: výkonný počítač, který může mít více disků a poskytovat tak prostor ostatním uživatelům, uživatelé můžou tento prostor sdílet, můžou zde být umístěné programy pro ostatní uživatelé

Správce sítě: stará se o propojení počítačů, instaluje programy na server, uděluje práva uživatelům a přístupové hesla, stará se o funkčnost sít, stará se o antivirovou ochranu (popřípadě léčbu virů), stará se o ochranu proti vnějšímu napadení sítě (tzv. hackerům), uděluje práva k externím zařízením, které může client využívat

Klient: po připojení může využívat možností sítě (podle práv, které mu dal správce sítě)

• Peer-to-peer: rovnocenné uzly, mohou využívat i poskytovat služby

(př. síť menší velikosti, uživatelé mohou používat přístup na disk ostatních uživatelů, pokud mají právo se na tento disk podívat, lze to jen u zapnutých počítačů – využití u malých firem , které nechtějí investovat do serveru a chtějí mít přístup k datům svých kolegů)

Podle topologie:

• sběrnice (bus)

Tuto topologii používá Ethernet realizovaný koaxiálním kabelem. Existují dvě specifikace, 10Base-2 a 10Base-5, rozdíl je dán typem použitého kabelu a jeho délkou. Má několik nevýhod (např. obtížnou identifikaci příčin závad, topologickou omezenost počtu uzlů i vzdáleností mezi nimi,…) a jedinou výhodu, kterou je cena řešení.

• kruh (ring)

Tato topologie je založena na tom, že vysílací část jednoho uzlu je zapojena do přijímací části uzlu následujícího; typickými technologiemi používajícími topologii kruhu jsou Token Ring a FDDI. Jak Token Ring tak FDDI používají kruh logicky, ale fyzicky je topologie tvořena hvězdou s centrálním prvkem.

• hvězda (star)

Tato topologie představuje současný trend vytváření počítačových sítí. Spoje od koncových přípojných uzlů jsou vedeny do centrálního uzlu, kde je prvek realizující propojení koncových uzlů. Struktura je vhodná nejen pro sítě (Ethernet, Token Ring, FDDI, ATM), ale i pro telefonní ústředny.

Dále můžeme sítě dělit podle rychlosti:

• Klasické- např. Ethernet, Token Ring, ARCNet
• Vysokorychlostní – rychlosti nad 100Mb/s- ATM, FDDI, FastEthernet, 100VG – AnyLAN aj.

Typy protokolů

Základní dva protokoly:

OSI – architektura pro komunikace tzv. otevřených systémů

TCP/IP– architektura pro heterogenní počítačové sítě

OSI – RM (Open Systém Interconnection – Reference Model)

Tento systém byl navržen jako sedmi-úrovňový:

• Aplikační vrstva – Nejvyšší vrstva – Poskytuje koncovému terminálu aplikační služby.
• Prezentační – upravuje a určuje tvar dat pro koncové uživatele i pro přenos po síti. Patří sem např. i kódování dat a komprimace dat apod.
• Relační vrstva – řídí synchronizaci přenosu.
• Transportní vrstva – rozkládá data z relační vrstvy a děli je na pakety.
• Síťová vrstva – zabezpečuje směrování a adresování paketů od zdroje k cíli.
• Linková vrstva – formuje data do datových rámců, které jsou potřebné pro zajištění přenosu proti chybám atd.
• Fyzická vrstva – umožňuje přenos jednotlivých bitů komunikačním kanálem.

TCP/IP (Transmission Control Protocol/Internet Protocol)

• Je to protokol (resp. dvojice protokolů), se kterým se dnes setkáváme nejčastěji, hlavně v Internetu. TCP je protokol transportní vrstvy a IP je protokol síťové vrstvy. TCP/IP funguje na principu klient-server (klient – vysílá požadavek, server – čeká na příchozí spojení). Chceme-li jako klient kontaktovat server, potřebujeme IP adresu vzdáleného počítače (serveru).
• TCP/IP pro identifikaci služby používá takzvaný port. Port je číslo, které je přiděleno každé síťové službě na aplikační úrovni a může nabývat hodnot od 1 do 65535. Např. pro službu HTTP byl dohodou stanoven port 80.
• TCP/IP je čtyřvrstvý model:
  • Vrstva síťového rozhraní – zajišťuje fyzickou komunikaci uzlů.
  • Vrstva Internet – řídí synchronizaci přenosu.
  • Transportní vrstva – rozkládá data z relační vrstvy a děli je na pakety.
  • Aplikační vrstva – zabezpečuje směrování a adresování paketů od zdroje, formuje data do datových rámců, které jsou potřebné pro zajištění přenosu proti chybám, umožňuje přenos jednotlivých bitů komunikačním kanálem atd.

Síťové operační systémy

Klient-server: Novell NetWare, Windows NT, Unix

Peer-to-peer: Windows for Workgroups, Windows 95/98, Lantastic,…